Velkých 7 dovedností jsou cestou a zároveň cílem.
Je to sedm dovedností nezbytných pro rozvoj WingTsun bojovníka. Vybrušují jeho duševní a fyzické schopnosti potřebné pro boj. Pomáhají mu odpovídat na následující otázky a myslet na ně během svého tréninku: „Které schopnosti potřebuji pro boj? Jak lze tyto schopnosti získat? Jaká cesta při cvičení vede k cíli?“
Říkejme tomu třeba bdělý stav mysli, kdy jsme schopni vnímat vše kolem. Stav přítomného okamžiku. Všímat si musíme nejen sebe, ale i svého protivníka a svého okolí. Při pozorném vnímání jsme schopni pocítit každou část svého těla, každý sval a kloub. Jeho uvolněnost před akcí a současně jeho připravenost. To, jak je v daný okamžik naše tělo v rovnováze. Důležitá je mysl, která to vše pozoruje a současně se soustředí na to samé u protivníka. Když se naučíme vnímat sami sebe, jsme toho schopni i u protivníka: to jak má rozloženou váhu v postoji, kam se dívá. Umíme pak z jeho pohybů vyčíst i jeho úmysl. Automaticky již vnímáme každý pohyb soupeře jako signál, kterým nám říká, jaký bude jeho další krok. Může to vypadat jako zázračná schopnost. Jako bychom měli šestý smysl, a již dopředu věděli, co soupeř udělá. Jedná se však „pouze“ o bezprostřední bleskovou reakci. Každý člověk, i ten nejtrénovanější, vždy svým specifickým pohybovým projevem dává- byť jen nepatrný-signál. A když je naše pozornost na vysoké úrovni, jsme schopni ho vždy vidět. Postupným tréninkem se i naučit co znamená. Naučíme se tak reagovat okamžitou akcí na pohyb, který je ještě v zárodku. Je nutné zdůraznit, že kromě vnímání sebe a svého oponenta musíme vnímat i prostředí kolem nás. Při konfliktní situaci v reálném prostředí se nebezpečí v daném momentě nemusí omezit pouze na jednoho agresora. Naopak, kdykoliv se může připojit další. Z toho je jasné že vnímání v dané situaci zahrnuje skutečně vše kolem nás. Lze sem tedy zahrnout i pojem předvídavost, či odhad.
WingTsun je měkký bojový systém. Silnějšímu soupeři tudíž nečelíme silou, jeho údery neodrážíme bloky, neriskujeme, že nám blok proti silnějšímu protivníkovi nebude fungovat. Naopak jeho útokům se vyhýbáme. Pohyblivost je tedy nezbytná, abychom nebyli zasaženi a současně mohli zasáhnout. Stejný princip pak aplikujeme i v případě, že do nás chce protivník strčit, chytit nás, nebo nás kopnout. Své tělo musíme být schopni ovládat v kterékoliv situaci a ono nám v tom nesmí bránit. Nikdy bychom se neměli nechat limitovat v pohybu zatuhlostí některé části těla. Naše tělo musí být poddajné a měkké jako voda. Ale stejně tak i ničivé. Flexibilita je důležitá nejenom pro únik, nýbrž i pro vykonání drtivého úderu. Pěst (nebo jakákoliv jiná úderová plocha) je jen konečný článek řetězu při úderu. Na úderu se podílí celé tělo. Bude-li v některé části těla pohyb brzděný, bude snižována i energie úderu. Zkuste například házet kamenem do dálky. Čím uvolněnější váš pohyb bude, tím většího švihu budete schopni docílit. Tuhost nesmí omezovat náš pohyb. Tělo nám musí sloužit jako efektivní bojový nástroj, ne nám být na obtíž. Ani mysl nesmí být v boji strnulá. Neomezujme jí strachem z toho, co ještě nenastalo, a možná ani nenastane. Nezatěžujme ji dopředu plánováním odpovědi na „otázku“, která nemusí být ani položena.
Stejně jako u pohyblivosti se můžeme na rovnováhu dívat ze stránky fyzické, ale také duševní. Oba pohledy úzce souvisí s pohyblivostí. Chceme-li si v pohybu zachovat rovnováhu, musíme dobře zvládat práci se svým těžištěm. V první řadě je důležité si uvědomit, kde se těžiště v našem těle nachází, dobře ho vnímat a kontrolovat veškeré dění v těle od těžiště směrem na periférii (ke končetinám) a zpět. Neustále tělo vyvažovat. Mnoho pohybů po člověku vyžaduje práci s rovnováhou, pro každou činnost je však zapotřebí trochu jiný druh. Každá je něčím specifická. Například instruktor surfování má bezpochyby velmi dobrou stabilitu na surfu, kdyby však do něj strčil některý z našich učitelů, tak by jistě rychle rovnováhu ztratil. A naopak, WingTsun učitelé nejsou zase schopní automaticky surfovat. Pokaždé se totiž musíme naučit reagovat na specifické vlivy, které na naší vyrovnanost působí. Ať je to protivníkovo strkání nebo námi vykonávaný úder či kop, pokaždé bychom měli zachovat rovnováhu a nikdy neztratit nad svým tělem kontrolu. Toho by mohl agresor využít.
Vrcholovým sportovcům jednotnost těla není cizí. Právě naopak. Zharmonizováním pohybu a celého těla dosahují maximální efektivity, ale šetří tak i energii. Třeba takový tenista, který by svůj úder tenisovou raketou vykonával pouze rukou, kterou kolem sebe nekontrolovatelně máchá. Nejen že by jeho údery nestály za nic, ale jeho ruka by celý zápas ani nevydržela. Ruku ovládá jistý počet svalů. Pokud však jsou zapojeny svaly celého těla, energie se zmnohonásobí. Nejinak je tomu u WingTsun. Samozřejmě to stejně jako v tenise vyžaduje cvik. Pro začátečníka je samozřejmě jednoduší napodobovat pouze pohyb máchání ruky, ale skutečně efektivní pohyb je vždy vykonáván celým tělem. A to je třeba se učit. Proto je i mnohem slabší člověk, který toto pochopil, schopen mnohem drtivějšího úderu, než jedinec silově vybavenější, ale zvyklý používat své tělesné partie izolovaně.
Schopnost vnímat se ve WingTsunu neopírá pouze o smysl zraku, nýbrž – obzvláště při boji na krátkou vzdálenost s malým odstupem od nepřítele - o tzv. „svalový smysl“. Ve vnitřním WT pro toto využíváme taktilně kinestetická cvičení, aby nevznikl návykový efekt! Těmito speciálními cvičeními, pro WingTsun typickými, se učíme hmatem vnímat každý pohyb protivníka a současně na ně reagovat. Propojit se s agresorem a kopírovat jeho pohyby až do okamžiku, kdy se nám otevře cesta k protiútoku. To je důležité především ze dvou důvodů. Obzvláště při boji na krátkou vzdálenost je reakční doba na obranu tak krátká, že pouhým zrakem je velmi obtížné včas reagovat. Avšak prostřednictvím hmatových reflexů je naším nervovým systémem cesta k obraně značně zkrácena. A to s minimální prodlevou. Proto, naváže-li WT bojovník kontakt s protivníkem, je schopen soupeře kontrolovat i se zavřenýma očima. Dovednost vnímat je však důležitá i proto, abychom byli schopni reagovat na změnu soupeřova pohybu. Zkušený protivník mnohdy záměrně provádí mírnou změnu v dráze svého pohybu. Méně zkušený protivník většinou pro svou neznalost zvolený směr útoku drží. To však neubírá na nebezpečnosti a záludnosti takového útoku. A i zde je velmi obtížné tuto problematiku řešit pouhým zrakem. Avšak skrze taktilní vnímání kontrolujeme agresorův pohyb po celou dobu jeho trvání. A to v reálném čase. Chcete-li, online. Vždy reagujeme na jeho aktuální pohyb. Protiútok neplánujeme, ale vyčkáme, až se k němu naskytne příležitost. Agresor se tak porazí sám.
„Timing a schopnost načasování, tedy odhadnutí své vlastní pohyblivosti v souvislosti s tou soupeřovou, se vyvíjí teprve s přibývajícími roky. Ale opět jen tehdy, budeme-li dbát na „pozornost“. Člověk proto musí být pozorný, pohyblivý, vyvážený, sjednocen sám se sebou i s protivníkem. A „svalový smysl“ nám musí napovědět, kdy se přiblížil ten správný čas. Timing tvoří královskou disciplínu, není sice vše, bez něj je ale vše na nic."
GM Prof. Dr. Keith R. Kernspecht
Zkusme se na tuto dovednost podívat jednoduše. Představte si situaci, kdy přicházíte do budovy a chcete do ní vejít. U vstupu vás čekají automatické otáčecí dveře. Nenačasujete-li svůj průchod dveřmi dobře, tak do nich buďto narazíte, nebo v nich uvíznete. Samozřejmě stojíme-li proti agresorovi, člověku, který na nás chce zaútočit, je problematika načasování diametrálně těžší než průchod dveřmi. Člověk myslí. Má své plány, které může kdykoliv změnit. Odhaduje naší reakci. Snaží se nás přelstít. Jak již bylo zmíněno, jedná se o královskou disciplínu, která přichází léty zkušeností.
Útoč pouze se správným timingem!
Pokud se soupeř nehýbe, také se nehýbej!
Pokud se ale pohne, buď tam!
Měň své postavení souběžně s nepřítelem!
Bojový duch není, stejně tak jako pozornost, tak docela tělesnou vlastností. Tedy pokud věříme, že lze oddělit tělesno a duševno. Bojový duch je pro sebeobranu v reálných situacích naprosto nepostradatelnou vlastností. Každý z nás má v sobě skrytou šelmu, a tu je třeba se naučit probudit, ale posléze také zase uspat. I k tomu je samozřejmě zapotřebí tréninku. Tuto schopnost pěstujeme pomocí specifického psychotréninku, v podobě předstírání skutečného stavu ohrožení, hraní rolí a navykání na adrenalin.
Dále je zapotřebí při tréninku pohyby pouze bezduše neopakovat, ale v představě si sebe a partnera zasadit do reálného prostředí a situace. Tím se pro nás předstíraný „stav ohrožení“ stane rutinou a budeme-li v budoucnu nuceni čelit skutečnému ohrožení, nebudeme zaskočeni, překvapeni, nebo paralyzováni.
Součástí přípravy na reálný střet je i vyjasnění situací, kdy bude skutečného boje zapotřebí. Umět zhodnotit zda boj je nevyhnutelný a zda pro boj mám skutečně dobré důvody, a to s ohledem na zákonné normy společnosti a především na normy osobní odpovědnosti. Takovými důvody mohou být ochrana své osoby při napadení, ochrana našich blízkých nebo pomoc jinému člověku, je-li v ohrožení života. Pro boj bych měl mít vždy velmi dobrý důvod. Pak mohu šelmu vypustit ze řetězu a bránit se se vší razancí. Děláme-li totiž cokoliv jen napůl, bez stoprocentního nasazení (a u boje to plátí víc než kdekoliv jinde), výsledek nemusí dobře dopadnout. Více se o bojovém duchu můžete dočíst v článku „Duše vítězení“.
Těchto sedm dovedností nezbytných pro rozvoj WingTsun bojovníka, definoval velmistr K.R.Kerspecht. Mimo jiné o nich hovoří i ve svém článku „Moje výuka. Co a jak učím – a proč ne jinak?“