Zóna nebezpečí – o vzdálenosti ve fázi před bojem
Představ si, že vcestuješ do nějaké cizí země a celník tě na letišti dlouho a důkladně prověřuje. Myslíš si, že nerozumí tvé řeči. Ze vzteku ti uteče pár jedovatých poznámek. Na to se k tobě celník se zlým pohledem přiblíží. Už si nejsi jistý, zda tvým slovům přeci jenom nerozuměl…
„To je jedna z klasických stresových situací“, říká Dr. Hubert Beitler, odborník EWTO na konflikty, „v které je absolutně důležité umět číst úmysly druhého. Chce nás z krátké vzdálenosti překvapivě napadnout – v tomto případě spoutat – nebo se můžeme nechat ukolébat jistotou? Kdy dojde k rozhodujícímu momentu?“ Než se člověk zorientuje, může se situace přiostřit a všechno jde velmi rychle.
Existuje pouze odstup, tak zní zásada. „Jako žáci WT rozumíme pod odstupem prostorovou vzdálenost mezi dvěma lidmi, která začíná tam, kde si jedna osoba umíní zaútočit,“ vysvětluje Dr. Hubert Beitler, který společně s DaiSifu Jürgenem Kestnerem nabízí oficiální EWTO semináře na téma „Vzdálenost ve fázi před bojem“, naposled na Mezinárodním semináři 2013 v Hockenheimu. Oba zkoumají situaci útoku z malé vzdálenosti, souhru časných varovných znamení, citlivého vnímání a rozpoznání úmyslu. „Na odstupu také závisí, který způsob útoku agresor zvolí. V tomto smyslu pro nás odstup znamená reakční čas.“ Tuto znalost máme podvědomě zakódovanou.
I když může být udržování vzdálenosti ženy a muže, stejně jako mezi kulturami rozdílně vštípené a hranice se stanovují jinak, jakmile se dostaví divný pocit, zdá se nám krátká vzdálenost nebezpečná. To oznámíme svým chováním.
Jinými slovy se naše rozpoložení, jak velkou máme důvěru v sebe samé a v ostatní lidi, odráží v našem udržování vzdálenosti v běžném životě. Tak se v autobuse nejdřív posadíme na volná místa, vzdálená od sebe a až potom budou obsazena ostatní. Když jako Středoevropani potřeseme někomu cizímu rukou, většinou zaujmeme nevědomky bezpečnou vzdálenost minimálně na délku jedné paže, abychom nemohli být zasaženi. K tomu poznamenáme, že zvyk podávat ruku pochází z válečných časů. Podáme-li někomu pravou ruku, nechceme proti němu tasit meč. Signalizujeme i přes zaujetí malé vzdálenosti mírový úmysl a i přes to udržujeme druhého na očích.
Střet probíhá už velmi časně na psychické úrovni. Jakmile útočník získá mentální náskok, chce ho nasadit ve svůj prospěch a překvapit. Aby měl vliv na oběť, potřebuje krátkou vzdálenost. To se mu může podařit i díky delšímu očnímu kontaktu. Takovým delším fixováním si člověka přitáhne. Působí to jako nějaké zkrácení vzdálenosti. Vybudovává k protivníkovi vztah, v kterém jde v našem případě o sebeobranu nebo porážku.
Jakmile nás protivník v této fázi před bojem zvládne zastihnout buď v okamžiku nepozornosti, nebo nás dostane do stresu, v kterém se chováme křečovitě, zúží se nám zorné pole nebo nás strach ochromí, získá již předem převahu, a tím bez většího rizika vyhraje i boj. Zda se dostaneme do prekérní situace, není závislé na vzdálenosti, nýbrž většinou na nás samotných, na našem citlivém vnímání a mentálních schopnostech. Vzdálenost je přitom prostředek k dosažení cíle.
Vědí to i lidé, kteří se pracovně stále pohybují v šedé zóně mezi domnělou jistotou a náhlým útokem. Postupem času vyvinuli vlastní „radar na nebezpečí“. Mezi ně patří mimo jiné policisté, celníci, vyhazovači, ošetřovatelé a sociální pracovníci. Ve WingTsun se této schopnosti učíme na začátku v BlitzDefence a potom stále více v dalších programech. Již začátečníci cvičí odpoutat pozornost protivníka a zahájit překvapující útok. K tomu bychom měli dobře zamaskovat vlastní úmysl a mít oči na stopkách. U pokročilých žákovských stupňů jde tím více o vnímání signálů útoku, jako je napřahování na facku nebo náznak kopu. Učí se to dobře například v programech proti zbraním. Kdo nevycítí útok tyčí, pocítí tyč samotnou. Samozřejmě se vnímání trénuje rovněž v programech beze zbraní. Během let člověk vnímá čím dál více nevědomých signálů. Tím je myšleno rozpoznání úmyslu. Máme získat vnímavost pro příjem signálů, které leží pod prahem vědomí, a které předchází útoku. Tedy techniky a exaktní chvíle bezprostředně nastávajícího útoku. Později jako Wing Tsun mistr máme mít tuto schopnost výrazně rozvinutou.
Cílem je účastníky semináře sensibilizovat speciálními cvičeními na situace, kdy dochází k bezprostřednímu zkrácení vzdálenosti. „Podle hesla poznej sám sebe a svého protivníka jde o to, v blížící se možná povážlivé situaci automaticky pochopit důležité signály protivníka, abychom byli připraveni,“ říká Dr. Hubert Beitler. „Lze to natrénovat v jakési škole pozornosti v zóně nebezpečí.“ Tak stojí účastníci při jednom cvičení v řadě přímo před „vpouštěčem“. Jdou kolem něj a občas se ho někdo snaží napadnout, jakmile jsou v dostatečně blízké vzdálenosti. Nikdo v tomto cvičení neví, kdo kdy zaútočí, nýbrž se má snažit to předem vycítit. Lektoři policie DaiSifu Jürgen Kestner a Dr. Hubert Beitler pracují již mnoho let společně a mají mnoho zkušeností s tím, jak připravit účastníky jejich seminářů na situace s enormním stresovým a rizikovým potenciálem. Můžeme se těšit na předání pěkné dávky užitečných zkušeností.
Text: Sifu Oliver C. Pfannenstiel
Jedno ze vstupních cvičení je obrana proti „vytušenému“ útoku.
Jedna ze situací, jaká může nastat na ulici nebo na diskotéce. Často se útočník těsně před útokem úmyslně otočí mírně zpátky, aby nás zmátl nebo nás ukonejšil falešným bezpečím. Těsně nato následuje facka ze zdánlivě uvolněné situace (všimni si ledabyle visící pravé ruky útočníka). Je pro nás zcela neočekávaná, pokud jsme se nenaučili rozpoznávat drobná časná varovná znamení útoku. Jde o to neočekávané, s čím musíme v takové situaci stále počítat. Při tréninku speciálně zaměřeném na tento aspekt vyvineme rozhodující mentální náskok, který nás chrání.
Stejné cvičení, jen za ztížených podmínek. Zavázáním očí školíme radar na jiných vnímacích kanálech. Tímto omezením lze výrazně zlepšit nejen pozornost navenek k protivníkovi, ale i dovnitř k vlastnímu vnímání.
Zdroj: Magazin WING TSUN WELT, číslo 37, str. 114-117,
„Danger-Zone“
Překlad: Jitka Vojáčková
Grafická úprava PDF: Jiří Fictum